MAP 2724 Alarm v Bruselu. Americký ministr Marco Rubio promluvil v Řecku. A Komisariát nešetřil. Analýza a včerejší pořad u Petra Hájka.

MINISTR RUBIO:   Po celém světě jsou velké ruiny. V mnoha případech jsou to místa, kde se historie zdá být vyčerpaná: pozůstatky vzdálených kultur, které dávno překročily hranice živé paměti.

Ale Akropole je jiná. 

Civilizace, která vybudovala to, co stojí za mnou, po tisíce let uchvacovala představivost západního světa. Generace našich státníků, umělců a filozofů k ní hleděly – hleděly k ní s úžasem a s posvátnou úctou.

Čas má dnes tendenci otupovat smysly: velká vítězství a katastrofální porážky se zdají být scvrklé na úroveň poznámky pod čarou v učebnici, dalšího faktu, který si naši školáci musí zapamatovat a zapomenout. Ale starověcí Řekové, ti jako by měli na naši paměť téměř mystický vliv. Volají nás k sobě znovu a znovu. 

480 let před Kristem dorazily do tohoto města Xerxovy armády a jeho svatyně vypálily. Většina Athéňanů se do té doby evakuovala lodí na nedaleký ostrov. Hrstka z nich však odmítla opustit svůj domov. Místo toho se tedy zabarikádovali ve skalní pevnosti Akropole, aby se postavili mimořádnému poslednímu boji. Na perské útočníky házeli z útesů obrovské kameny a několik dní drželi na uzdě největší říši své doby. Nakonec byli přemoženi. Peršané vyplenili chrámy, vypálili svatyně a srovnali Akropoli se zemí, ale když se Athéňané vrátili, shromáždili rozbité pozůstatky staré Akropole a pohřbili je na kopci, kde stála. A o desetiletí později, za Perikla, postavili Parthenón.

Parthenon od té doby stojí již 25 století. V jeho stínu vzkvétaly a padaly říše. A potomci mužů, kteří ho postavili – synové Athén a Říma – si s sebou svou civilizaci odnesli až na kraj světa.

Dvě a půl století po založení americké republiky, na druhé straně světa od místa, kde stojím nyní – stojím zde dnes jako ministr zahraničí této republiky a pravnuk osadníků, kteří do nového světa přišli ze Španělska – stojím zde, abych dosvědčil dluh, který žádný plynutí času, žádná vzdálenost prostoru nemůže nikdy uhasit. 

Dějiny Ameriky, dějiny mé země, jsou pokryty otisky prstů starověku. Řecko je doslova vytesáno do architektury naší vlády: do tyčících se sloupů, do kopulí a památek po celém našem hlavním městě. Město, kde se zrodila naše ústava – Filadelfie – má samo o sobě řecký název.

Muže, kteří založili mou zemi, fascinovalo dědictví, které jsme zdědili po té vaší. Byli mimořádně sečtělí v historii – byli si živě vědomi svého jedinečného místa v ní – ale žádná jiná doba minulosti neudržela jejich pozornost ani jejich představivost tak jako starověk. Mnoho lidí je překvapeno, když se dozví, že nejčastěji citovaným autorem ve Federalist Papers nebyl osvícenský filozof ani politický teoretik. Ne, nejčastěji citovaným autorem ve Federalist Papers byl Plutarchos, řecký životopisec velkých mužů Řecka a Říma.

O vlivu starověkého Řecka na myšlenky amerických zakladatelů – a vlastně i na všechny západní filozofy a státníky, kteří jim předcházeli – se toho napsalo a namluvilo mnoho. Většina z nás je obeznámena se základní historií. Athény nám daly demokracii. Platón a Aristoteles nám dali západní filozofii. Naše představy o právu, ctnosti, občanství a republikánské vládě se formovaly v řeckých městských státech. Dokonce i velká část naší politické slovní zásoby – slova jako demokracie, tyranie, samotné slovo „politika“ – zde našla svůj původ.

To všechno je pravda. Ale věci, které tomuto místu vděčíme – jako Američané i jako obyvatelé Západu – jsou ve skutečnosti mnohem, mnohem hlubší. Tyto instituce a myšlenky – tyto instituce a myšlenky byly vnějším vyjádřením základních vlastností, které vidíme u starověkých Řeků – vlastností, které nelze redukovat na žádný konkrétní politický systém nebo teorii.

Zde, v Aténách, jsme poprvé plně nalezli všechny základní rysy, které později definovaly Západ: prudkou individualitu a neúnavnou ambici; odvážné bádání a vynalézání; touhu po objevování, po dobrodružství, riziku a slávě. Nenasytnou zvědavost na svět a principy, podle kterých funguje, hlad po poznání záhad přírody a pochopení tajemství kosmu. Netrpělivost s představou nemožnosti, rozčilující se nad všemi hranicemi a limity, namáhající se nahlédnout do hlubin neznáma.

Nebyly to jen vzorce nebo zásady určité filozofické školy. Byly to charakteristiky lidu – vyjádřené v jejich tradicích, příbězích, fantazii; ve vlastnostech, které požadovali od svých občanů; ve věcech, za které žili, bojovali a umírali.

Znát je znamená znát sebe sama.

To, co zde na tomto místě rozkvetlo, byla západní touha odhalit vše, co nevědomost, temnota a vzdálenost před myslí člověka skrývaly. Řekové nejen formovali dějiny; Řekové nám dali samotné dějiny. Mnohé z toho, co víme o mnoha starověkých civilizacích, pochází téměř výhradně ze záznamů řeckých objevitelů a historiků, objevitelů a historiků, kteří nejen zapisovali dějiny svého vlastního lidu, ale odvážili se i do zahraničí, aby pozorovali a zaznamenávali ságy cizích národů a kultur po celém světě.

Zatímco jiní hleděli dovnitř, Řekové byli první, kdo zaměřili svou pozornost ven, aby se prohnali vzrušením a slávou z vidění všeho podivného a nového. Právě tato vlastnost – právě tato vlastnost – poháněla Západ k vytváření a budování věcí, které jiní nedokázali, a odlišovala nás od tolika jiných kultur a civilizací, kde stabilita a obživa byly nejvyšším cílem života.

Ale po Řecích nezdědíme jen ambice prozkoumávat neznámé; je to přesvědčení, že neznámé lze poznat. Důvěru, že svět lze zmapovat, změřit, mapovat a pochopit – a že v kosmu existuje racionální řád, řízený určitými základními zákony, zákony, které lidé mohou pozorovat a kterým může mysl porozumět.

Toto byl základ západní mysli: naše matematika, naše věda, naše medicína. Naše filozofie, etika a náboženství. Vydláždilo to cestu pro evangelium Ježíše Krista, aby našlo úrodnou půdu v ​​Evropě a rozkvétalo v říši křesťanstva. Byl to základ bohatství křesťanské teologie – Augustina a Akvinského a celé tradice přirozeného práva.

Dala vzniknout civilizaci, která se vyznačovala nejen společnou kulturou, ale také společnou antropologií – společným pohledem na člověka a jeho místo ve vesmíru. Její potomci sdíleli nejen myšlenku přirozeného řádu, ale i osobité chápání ctnosti, osudu a údělu, pravdy, dobra a krásy, kodexu, který určuje, jak by lidé měli žít, a objektivních standardů a ideálů, o které by měli usilovat.

Pro starověké Řeky bylo úsilí o dokonalost samotným principem lidské existence. Veškerý občanský život organizovali kolem soutěže, ambicí a soutěživosti: ve filozofii a poezii, v sochařství a dramatu, v atletice a umění, ve válce a státním umění. Klasické řecké město bylo arénou pro velké muže, kde se mohli testovat a dokazovat, zdokonalovat svůj potenciál neustálým bojem – být nejlepšími, nejsilnějšími, nejkrásnějšími, usilovně se přibližovat k dokonalosti.

Vím, že pro moderní uši to, co jsem právě popsal, tento způsob života, může znít podivně; může to znít dokonce krutě. Ideál mnoha ideologií v naší době se, upřímně řečeno, stal světem dokonalého bezpečí, zbaveným rizika a selhání, bez slávy vítězství ani hanby porážky. V dnešní době až příliš často stavíme směrem dolů. Navrhujeme si standardy tak, abychom zajistili, že nikdo neprohraje; zabýváme se více pohodlím těch nejhorších než potenciálem těch nejlepších. Ty nejvýjimečnější věci mezi námi držíme jako rukojmí průměru, obyčejnosti a průměrnosti.

Muži, kteří postavili Parthenon, ho stavěli výš. Věřili, že nejvyšší a nejušlechtilejší aspirací v životě je předčit všechny ostatní, snažit se být ve všem nejlepší. Starověké řecké městské státy byly plné. Byly plné intenzivní vášně, rivality, frakcí a konfliktů. Ale z tohoto neustálého boje o odlišnost – z toho vzešel velký rozkvět umění, filozofie a politické a intelektuální energie, která proměnila soubor středomořských měst v rodiště největší civilizace světa.

Thumos , jak ho nazývali starověcí Řekové – oheň vášně, síly, odvahy, hrdosti – je srdcem velké civilizace. A bez něj? Bez něj národy ztrácejí vůli bojovat, vůli usilovat, vůli přežít  .

Dnes na tuto vlastnost příliš velká část Západu zapomněla. Postupem času jsme se my na Západě začali stydět právě za to, co nás dělalo výjimečnými. Cítili jsme se trapně, že nás naše úspěchy odlišují od zbytku světa. Naše prosperita se nějakým způsobem stala zdrojem viny. Už jsme nevěřili, že si svou velikost zasloužíme a že jsme si ji zasloužili. 

Slovo „nacionalismus“ se stalo sprostým slovem. A tak jsme strhli naše památky; odsuzovali jsme naši vlastní historii. A na příliš mnoha místech jsme učili naše děti, aby se styděly za země, které zdědí. Přitom jsme otevřeli naše hranice, outsourcovali náš průmysl a nechali naše armády chřadnout a rozkládat se. 

A s každým dalším rokem se zdálo, že jsme outsourcovali stále více naší suverenity a přenášeli svá rozhodnutí na globální byrokracie, které byly daleko mimo dosah naší kontroly.

Ale jiní byli až příliš rádi, že zaplnili vakuum, které jsme po sobě zanechali – vakuum, které po sobě zanechala naše slabost. A jak sebevědomí Západu sláblo, jeho protivníci a rivalové se jen stávali asertivnějšími a budovali místo nás své vlastní bohatství a moc.

A nyní, dnes, se nacházíme na křižovatce. Protože příští desetiletí a rozhodnutí, která učiníme, napíší příběh příštího století. Kurz, kterým se vydáme, určí, zda si Západ udrží své místo v čele světa, nebo se smíří s budoucností atrofie, otroctví a úpadku. Buď se rozhodneme jednat nyní, nebo ztratíme možnost jednat vůbec.

Za prezidenta Trumpa se Spojené státy rozhodly. Volíme neomlouvané úsilí o národní moc: převzít zpět kontrolu nad našimi klíčovými dodavatelskými řetězci, re-industrializovat naši ekonomiku, obnovit naši obranu, bojovat o dominanci v technologiích a průmyslových odvětvích budoucnosti. 

Rozhodli jsme se dosáhnout nových hranic: v pokročilé výrobě a v super-inteligenci; v dronech, zbraních a válčení; v čipech, minerálech, kybernetice a všech dalších oblastech lidských možností. Uvolnit naši energii, obnovit naše továrny, vrátit naše astronauty na Měsíc a zahájit novou éru objevování vesmíru.

Přes všechny své vznešené ideály nebyli starověcí Řekové naivní. Chápali, že národy mají zájmy. Chápali, že státní umění vyžaduje obezřetnost a diplomacii, ale také chápali, že vyžaduje schopnost použít sílu, když obezřetnost a diplomacie selžou. Chápali, že moc vyžaduje nejen prostředky k obraně, ale také důvěryhodnost, kterou jste ochotni ji použít.

Toto je klasické chápání politiky a státního umění, které se Trumpova administrativa snaží znovu získat – znovu získat nejen pro naši zemi, ale pro celou naši civilizaci.

Věříme, že se Evropa může probudit ze svého dlouhého spánku a znovu roznítit oheň, který zde byl zapálen před tisíci lety.

Už existují náznaky.

Na celém tomto kontinentu jsme svědky toho, co doufáme, že bude začátkem generačního posunu: prudce rostoucích výdajů na obranu, záplavy nových partnerství a programů, rozšířené výroby a produkce, v návaznosti na historické obranné závazky učiněné loni v Haagu. 

Řecko bylo v centru této změny. Lidé z tohoto národa se opět ukázali jako nepostradatelný přítel Evropy i Spojených států, a to ve všem od energetiky přes migraci až po obranu, kde Řecko bylo vzorným spojencem.

A upřímně doufáme, že celá Evropa bude následovat váš příklad.

Ačkoli vášně mohly občas napnout pouta náklonnosti mezi Spojenými státy a Evropou, nesmíme dovolit, aby je přerušily. Společně musíme posílit alianci schopnou čelit hrozbám naší doby.

A můžeme. Protože nevěříme, že transatlantické přátelství by mělo být nulovým součtem. Právě naopak: naší vizí je aliance, jejíž síla je větší než součet jejích částí. Je to vize, kterou jsme viděli v akci teprve minulý měsíc v bezprecedentní nové dohodě mezi Spojenými státy, Dánskem a Grónskem – dohodě, která přetvoří Arktidu a posílí bezpečnost celého NATO. Všichni tři partneři v této dohodě z ní vyšli vítězně. Celá Evropa – a NATO i Spojené státy – se díky ní staly bezpečnějšími, silnějšími a zabezpečenějšími.

Chceme vyhrát společně. Musíme vyhrát společně.

Dnes se stalo módní věřit, že osvícená zahraniční politika znamená upřednostňovat globální společenství před vlastním lidem. A myslím si, že i v tomto ohledu se máme od mužů starověkého Řecka hodně co učit, protože věděli, že na loajalitě k národu není nic sobeckého ani špatného, ​​ani na boji za obranu jeho zájmů nade vše. 

Věřili – a to zuřivě – v ideál velkého člověka: výjimečného jedince, který dosahuje nesmrtelnosti vlastními činy. Věřili však, že sláva a reputace, tyto věci se získávají úsilím, obětováním a velkým úsilím pro něco většího než je člověk sám. Opakujícím se hrdinou starověkého Řecka byl muž, který byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu za věc hodnou jeho loajality.

Vidíme to u Sokrata, který odmítl opustit zkoumání pravdy i za cenu vlastního života. Vidíme to v legendárním boji 300 Sparťanů – obklíčených a beznadějně přečíslených obrovskými perskými armádami – kteří odmítli šanci na záchranu a rozhodli se bojovat do posledního muže, než aby opustili své místo nebo se vzdali své povinnosti. A vidíme to v epickém mýtu o Achillovi, kterému je nabídnuta možnost vrátit se domů a žít dlouhý a pokojný život – ale místo toho se rozhodne zůstat v Tróje a zahynout ve snaze o věčnou slávu.

Toto – toto jsou vlastnosti, které formovaly západní morální představivost. Od křesťanského mučedníka, který odmítl zradit svou víru, až po vlastence, který položil život za svou zemi; od svatého Tomáše Mora až po bitvu u Alama, prolínají se nesmrtelnými závěrečnými slovy Deklarace nezávislosti Spojených států, která říkají: „Vzájemně si slibujeme své životy, své štěstí a svou posvátnou čest.“

Právě od Řeků zdědil Západ smysl pro povinnost – nezlomnou věrnost svému kodexu, své věci, své zemi. Naši hrdinové, hrdinové Západu, jsou ti, kteří se rozhodnou zůstat věrni své povinnosti právě tehdy, když je to nejtěžší a nejbolestivější: muž, který je vázán svým slovem, voják, který neopustí své místo, kapitán, příslovečný kapitán, který se potopí se svou lodí.

To se zcela liší od toho, co vidíme i nyní, například u fanatiků, jako jsou radikální mulláhové v Íránu, jejichž kult smrti oslavuje dětské sebevražedné atentátníky jako národní hrdiny a mučednictví zobrazuje jako samoúčelný cíl.

Naši hrdinové – naši hrdinové mohou být ochotni zemřít za svou věc, ale naši hrdinové neuctívají smrt. Právě proto, že si vážíme života, začínáme rozpoznávat hrdinství v těch, kteří by ho raději obětovali, než aby zradili své zásady. Nyní bereme západní pojetí těchto věcí – hrdinství, čest, povinnost – jako samozřejmost. Předpokládáme, že tyto věci jsou nějakým způsobem univerzální pro všechny lidi ve všech dobách a na všech místech. Nejsou. Jsou produktem odlišného charakteru, osobitého charakteru, který zde vznikl a utvářel celý příběh civilizace, která přišla po něm. Civilizace, za jejíž obranu musíme dnes bojovat se stejnou vášní jako naši předkové.

Muže, kteří postavili Parthenon, vystřídali architekti evropského křesťanstva, kteří postavili katedrály v Miláně, Kolíně nad Rýnem a Florencii. Snaha o zdokonalení lidské podoby, která poháněla starověké řecké sochaře, našla nový výraz u Michelangela. Hledání struktury vesmíru řeckými filozofy zdědil Koperník, poté Galileo, Kepler a Newton.

Hlad po nových znalostech, to je to, co dalo vzniknout Magalhãesově první expedici kolem světa, Kolumbovu objevení Ameriky a nakonec cestě Apolla 11 na Měsíc. A vlastnosti, které vedly Alexandra k dobytí celého známého světa, se znovu objevily u Caesara, poté u Karla Velikého a Cortese.

A v Americe se tatáž tradice znovu objevila. Otevřená a divoká země se stala místem velkého oživení západní fantazie a ambicí. Řecká touha po nových obzorech se stala americkým duchem pohraničí. Civilizace Athén a Říma proměnila začínající přímořskou republiku v kontinentální říši.

Největší Američané všech generací nesli nezaměnitelné rysy svých předků – narodili se v Aténách, formovali se Římem, byli pokřtěni v křesťanstvu, zocelili se v peci středověké Evropy, byli obdařeni anglickým géniem pro svobodu a poté přeneseni přes Atlantik, aby se znovuzrodili na březích nového světa. 

Společně musíme znovuobjevit tohoto ducha. Jsme v inflexním bodě – inflexním bodě nejen v dějinách mého národa, ale v inflexním bodě celé naší civilizace. 

Hrozby, kterým čelíme dnes, jsou stejně reálné, jako byly na dramatickém jevišti starověku.

Národní zájmy nezmizely tváří v tvář mezinárodním institucím. Válka nezmizela jen proto, že jsme preferovali mír. Jiné státy se nadále ozbrojovaly, usilovaly o vliv, soupeřily o území, technologie, zdroje, trhy, energii a moc.

A teď je tu zase válka. Zase nová konkurence mezi velmocemi. Zranitelnost, agrese, terorismus, celý vesmír nových hrozeb a útoků. 

A proto musíme znovu vybudovat naše instituce a spojenectví, abychom těmto hrozbám mohli společně čelit – s vědomím, že účelem těchto věcí není zrušit suverenitu národů, které je tvoří, ale bránit je. A že národy se nemusí vzdát své odlišné identity, aby si uvědomily své společné zájmy.

S našimi partnery zde v Řecku jsme vybudovali model, který by odpovídal našim požadavkům. V našich partnerstvích v oblasti obrany, energetiky a technologií, v naší společné ambici zabezpečit evropské hranice před hrozbami masové migrace.

Naše přátelství sahá až do nejranějších let mého národa. Když Řecko v roce 1821 po staletích osmanské nadvlády znovu získalo nezávislost, Američané v tomto boji rozpoznali něco povědomého. O tři roky později velký americký státník Daniel Webster přednesl slavný projev v Kongresu, v němž pomohl představitelům mladé americké republiky představit věc řecké revoluce.

A začal tím, že upozornil jejich pozornost na všechno kolem nich. Ve svém projevu řekl toto: „Tato svobodná forma vlády, toto lidové shromáždění… tato praxe svobodné debaty a veřejné diskuse, souboj mysli s myslí… dokonce i budova, ve které se shromažďujeme, tyto proporcionální sloupy, tato zdobená architektura, to vše nám připomíná, že Řecko existovalo a že my, stejně jako zbytek lidstva, jsme jeho velkými dlužníky.“

Tato slova jsou dnes stejně pravdivá jako tehdy, když je pronesl. A my všichni – nejen Američané, ale i Evropané a naši přátelé na Západě – se musíme znovu naučit lekce, které si naši předkové z tohoto místa a z jeho historie vzali.

Dějiny Řecka – dějiny Řecka nám nenabízejí jen letmý pohled – nenabízejí letmý pohled na naše instituce v jejich nejranějších podobách. Dějiny Řecka nám ukazují obraz nás samotných.

Ukazuje nám, že naše dědictví je dědictvím velkých hrdinů a že bychom měli být hrdí – že bychom měli být nesmírně hrdí – na to, odkud pocházíme. Měli bychom žasnout nad tím, co naši předkové vytesali z této krajiny. Příběh naší civilizace je největším příběhem, jaký kdy lidstvo zná. A začal zde, s prvními muži a ženami Západu. Od nich – od nich – můžeme znovuobjevit ctnosti, odvahu a sílu čelit nebezpečím, kterým v naší době čelíme.

Děkuju. 

(Potlesk.)